časopis science,zastávající,práci člověka
"Například planá vinná réva (Vitis vinifera subsp. sylvestris) je dvoudomá rostlina s bobulemi velikosti hrášku a malými hrozny. Z této révy člověk postupně vypěstoval dnešních několik tisíc oboupohlavních odrůd, z nichž některé rodí až osmikilové hrozny bobulí velkých jako švestky."
21. STOLETÍ upřesňuje:
"
Je také známo, že část dnes pěstovaných plodin, jako například žito, vikve, hrachor či oves, existovaly nejprve jako plevelné doprovodné druhy v dříve domestikovaných druzích a teprve později byly pěstovány samostatně."
21.století cituje dále:
"
Pokud nedojde ke změně působení vlivu vnějšího prostředí, je složení takovéto populace více méně stálé(té divoké). Situace se změní, když je část jedinců
vlivem změny podmínek nebo účinněji lidským výběrem preferována pro založení dalších pokolení."
"Díky pokroku molekulární genetiky a především genomiky (znalosti DNA sekvence daného druhu) můžeme i dnes vystopovat pozůstatky pradávných zemědělských praktik, tj. výběru a upřednostňování jen vybraných genotypů. Je tak zřejmé, že prvotní zemědělci využili pro následující generaci většinou jen malý počet vybraných jedinců. Následkem toho dnes zjišťujeme, že pěstované plodiny mají malou genetickou různorodost a že mnoho z původní pestrosti druhů tak nebylo využito nebo patrně i nenávratně ztraceno. Taková redukce různorodosti může vést ke snížení odolnosti rostlin vůči onemocněním a následně k dramatickým důsledkům. Epidemie plísně brambor vedla v Irsku v 40. letech 19. století k hladomoru a následné emigraci milionů lidí. Nedozírné důsledky měla i epidemie listové skvrnitosti kukuřice v 70. letech 20. století v USA."
"Domestikační syndrom zahrnuje znaky, omezující vypadávání semen, synchronizující dozrávání, minimalizující dormanci neboli vegetační klid semen. V mnoha případech došlo také ke změně opylovaní z cizosprašného na samosprašné, v extrémním případě jako u banánu pak ke ztrátě tvorby semen. Mnoho rostlin přešlo z víceletosti na jednoletý charakter růstu."
Je jasné,že čím dál bude science oslavovat naší geniálnost v domestikaci,tím více bude zřejmé,že za ní nestojí člověk
"Jak to bylo s kukuřicí?
Jako nejpravděpodobnější i v současné době existující předchůdce moderní kukuřice byl označen poddruh kukuřice, tzv. teosinty (Zea mays ssp. parviglumis), což v překladu z indiánského jazyka znamená božské zrno, která dosud roste v oblasti centrálního Mexika.
V této oblasti došlo zároveň i k archeologickým nálezům nejstarší kukuřice, která již vykazovala znaky moderní domestikované formy. Archeologové je datují do doby přibližně 6000 př. n. l. Zdá se, že byla domestikována jen jednou, a to před více než 8000 lety. Jak dokládají jednak archeologické nálezy, tak i dosud ve Střední a Jižní Americe rozšířené společné pěstování, byly kukuřice, fazole a tykev velmi pravděpodobně pěstovány a domestikovány současně. Je tedy možné, že prvotní zemědělci domestikovali nejen rostliny, ale celý osevní systém.
Za všechno mohou dva geny
Podstatnými znaky, odlišujícími teosintu od kukuřice, je existence jen 5 až 12 zrn na palici, která jsou navíc uzavřená v pevném obalu a tvoří plodenství. Toto plodenství se ve zralosti rozpadá na jednotlivá zabalená semena, která tak bez poškození projdou trávicím traktem živočichů. Rostlina navíc vytváří v úžlabí listů postranní stvoly a větví se.
Vědci již identifikovali dva geny, které mají zásadní vliv na proměnu z planého druhu na kultivovanou kukuřici. Jedním je Tb-1 (Teosinte branched), kontrolující architekturu rostliny. Mutace (jedna z mála dominantních mutací vedoucí k domestikovanému znaku) vede ke zvýšenému projevu Tb-1 genu, v konečném důsledku vede k omezení větvení a tvorby jednoho hlavního stvolu, jak jej známe u současné kukuřice. Další identifikovaná změna postihla gen Teosinte glume architecture-1 (Tga-1), zodpovědný za tvorbu pevného osemení."
